Příběh klientky

Velká změna mého života

Po manželově smrti jsem zůstala sama. Všechno zařizoval manžel, dokud byl schopný. Tak zůstalo všechno na mně a na dětech. Ale děti byly v práci, ve škole, na internátě….. tak jsem se snažila všechno zařídit.
Na prvním místě byla výměna bytu za garsonku. Podařilo se mi to, vešlo se mi tam dost nábytku, věcí – jsem spokojena. Přišla druhá, horší změna. Ohlásily se všechny nemoce. Do té doby jsem jezdila na zájezdy, do divadla, na různé pobyty, lázně. Stále přibývalo toho horšího  a pomalu jsem musela změnit zájezdy za pohodlné pobyty, pak si vše odříct, protože  bych neměla vhodnou dopravu a pobyt. Ti, co mohli, chodili a jezdili s náma a my, špatně chodící jsme na ně čekali v hospodě apod. Nakonec zájezdy odpadly a zůstaly „babince“ – setkání s kamarádkami. Jenže další problém „Jak se tam dostat?“ a další „Jak se dopravit k lékaři?“. Děti nebyly vždy po ruce, hlavně dopoledne. Dcera byla zaměstnaná v Charitě Moravská Třebová, tak mi pomohla domluvit Charitní pečovatelskou službu. A mně ubylo starostí. Děvčata-pečovatelky se mě ujaly a dodnes trvá donáška obědů, doprovody k lékařům, koupání, nakupování těžších věcí a přibývají další. Jsem s nimi moc spokojená, všechny chválím a přeju jim hodně zdraví a dobré nálady.

Pokud potřebuji něco akutního, léky, dopravu k lékaři apod., domluví se spolu a všechno mi zařídí. Jsou to moje zlatíčka.

Když někdo váhá a bojí se jít do Domova důchodců, LDN, není to tam zlé – jen to není doma. Proto si říkám, že se taky sama musím snažit, alespoň pečovat o svou osobu v těch základních věcech a dojít na záchod. Bez děvčat, bych se neobešla. A navíc dostaneme příspěvek od sociálky na mobilitu a péči a to stačí pokrýt vydání. Tak se dá slušně dožít. Každý toto zaměstnání nemůže dělat, jsou to nervy u některých z nás, hlavně u těch, kteří jenom brblají, nadávají a říkají, že je všechno špatné…..

Moc děkuju.